Bavím se životem a žiji

Letošní zimu si užívám jak dlouho ne. Nevadí mi mráz, tma, klouzání po umydlených cestách ani brodění se v hlubokém sněhu. Naopak, vše co mi přijde pod nohy, si neobyčejně užívám.

Miloš Škorpil Po několika letech se cítím při běhání jako znovuzrozený. Určitě je to způsobeno i místem, kde nyní bydlím. Dýchá tu na mě odevšad neobyčejný klid a harmonie a to nejen z našeho útulného bytečku, který jsme si s Danou dokázali zbudovat, aniž bychom nějak složitě zvažovali jak ho zařídit. Prostě nás vždy něco cvrnklo do nosu, tedy spíše nám padlo do oka a bylo. Zapadlo to do sebe jak jednotlivé části mozaiky.

Jednotlivé předměty mají svou duši, jsou doslova solitéry, ale zároveň vytváří harmonický celek, kde nic neruší, nic nevyčnívá, prostě pohoda.

Když vyjdu nebo vyběhnu ven, je to jako bych ani neodešel z domu. Ihned mě obklopí harmonické prostředí, které vytváří tvořící se vesnička, blízké a i vzdálené obzory orámované hraničními kopečky. Ať vyjdete ven v kteroukoliv roční či denní dobu, můžete si být jisti, že vaše oči budou moci se zalíbením spočinout na malebném obraze z rukou mistra.

Ať sedím doma, nebo běhám po venku, vnímám jen klid, klid a pohodu. Cítím, že jsem nalezl místo, kde jsem skutečně doma. Přemýšlím, proč zrovna tady, proč ne někde jinde. Proběhal jsem stovky kilometrů naší krásnou zemí, všude se mi líbí. Doposud jsem byl přesvědčen, že všude bych, pokud by to bylo potřeba, byl schopen žít. Nyní vím, že žít bych mohl skutečně všude, ale DOMOV mohu mít jen tady.

Vím, že ten klid, tu harmonii zde vnímají i jiní. Když tak o tom uvažuji hlouběji, uvědomuji si tři věci. Když jsem poprvé uslyšel v mobilu Danu, ihned mne napadlo, aniž bych jí dříve jen okem zahlédl: „To je ONA". Stejné to bylo s bytem i místem kde stojí. Když jsem běžel poprvé se Zdeňkem okolo Františkových Lázní a probíhali jsem okolo Komorní hůrky, byly tu vykolíkované jen pozemky, ale genius loci místa už zde působilo. Cítil jsem, jako bych vstoupil s Alenkou za zrcadlo, nebo s Malým princem na poušť, či se ocitnul v bavlněném kokonu motýlí larvy. Hebkost, klid, mír a teplo. Stejné jsem cítil, když jsem vstoupil do rozestaveného domu, kde mi bylo nabídnuto, že bych mohl bydlet. Prostě zamiloval jsem se vždy na první pohled, na první poslech, po prvním dotyku.

Stejný pocit jako s místem, Danou či bytem zažívám pokaždé, když jdu běhat, nebo se jen tak potoulat okolní krajinou. Vždy na mě dýchne život.

V posledních týdnech jsem si doslova užil běh v patnáctistupňovém mrazu, kdy mi nad hlavou visel stříbrný měsíc, velký jak kolo od vozu. Svítil svým studeným stříbrným světlem a prozařoval mrznoucí bělostnou mlhu, která jak jemný závoj zakrývala okolní stromy, pasoucí se koně a ovce, v povzdálí stojící hrad Seeberg. Prostě kýč jako hrom. Vyběhl jsem mezi pole, kosti mi začaly zimou chrastit a já zrychloval, zrychloval a zrychloval, jen abych se trošku zahřál. Tělo mi svírala zima, ale v duši mě hřálo to studené měsíční světlo, ten klid všech zvířat, stromů, polí a luk i hradu. Běžel jsem a stal jsem se jedním s tím vším, co mne obklopovalo.

O víkendu jsem si zase vyběhl na Zelenou horu. Než jsem na ní vyběhl, proběhl jsem lesní cestou, jíž pokrývaly jen stopy zvěře, přestože naposledy padal sníh týden před tím. Za Dolní Hraničnou jsem si to namířil přímo přes neposkvrněné pole. Jako maják mě na cestě vedla bílá bříza, stojící na druhé straně pole, bříza, která označuje místo, kde se lze napojit na značenou turistickou značku a po ní doběhnout na Zelenou horu. Brodil jsem se sněhem, klouzal po hroudách zmrzlé hlíny skryté bílou peřinou. Cestu mi zkřížil pár srnek, nad hlavou přeletěl havran a káně, jediní tvorové prozrazující, že je tu stále život. Najednou přede mnou stála Bismarckova rozhledna, zasypaná sněhem a ojíněná jinovatkou. Mraky za ní prosvítalo bledé, zimní slunce.

Běžel jsem dál a za chvíli se přede mnou otevřel výhled na Dyleň a Slavkovský les, cestu lemovaly šípkové keře, stále ještě nesoucí krvavé šípky, čekající, než je sezobou hladoví ptáci.

Po dvaceti pěti kilometrech jsem doběhl domů, dal si teplou sprchu, nalil si skleničku dobrého červeného vína, zapálil svíčky a otevřel „Evangelium podle svatého lotra". Zatímco ve mně ještě doznívaly tóny právě prožitého, pomalu jsem odplouval za dobrodružstvím z poznání jiných.