Běhat a žít se může naučit každý

Minulý týden jsem si neskonale užíval. Dana už začíná při běhu pomalu tančit, obloučky jsou ty tam, ostatně, při desetikilometrovém běhu už na ně nemá ani sílu ani čas :). To však ale nebyl ten hlavní důvod, proč mě běh tak nabil. Tím hlavním důvodem byl příběh, který mi poslal Karel z Vídně, respektive jeho mamka Daniela. Oba jsou rodilí Češi, akorát, že osud je zavál na druhou stranu hranice - do Rakouska.

nakreslil Mirek Vostrý Ani jeden z nich to tam nemá zrovna snadné, ale bojují a běh jim byl a je nejen prostředkem, díky němuž jsou schopni přemáhat všechny životní trampoty, ale také prostředkem ke vzájemnému sbližování se.

Karlův osud mě zaujal o to víc, že jde o jednadvacetiletého muže, který se za těch pár let, co je na světě, dokázal doslova projíst ke 127 kilogramům živé váhy. Po přečtení téhle věty se asi nejeden z vás ošije či spíše otřese. Navíc si řeknete, proč vůbec o takovémhle člověku píše? Možná se budete ještě více ošívat, když napíšu, že o něm píšu proto, že jsem rád, že mám konečně příklad pro jeho vrstevníky, že je možné, když se chce, začít běhat - naučit se běhat, zamilovat si běhání, i když máte silně přes metrák a dosud vaší nejoblíbenější zábavou byl počítač, telka, cola, čokoláda a máminy buchty.

Karel má stejně starého přítele, ten se dokonce prožral ke 154 kilogramům. Tedy komu čest, tomu čest. Ostatně oba pánové mají jako kuchaři ke kotlíku blízko, a člověk jen těžko odolává nástrahám dobrého pokrmu, obzvláště, když sám je jeho strůjcem. Narozdíl od přítele se ale Karel vzepřel přibývajícím kilogramům a začal s nimi válčit. Těch příčin, které ho k tomu vedly je víc, ale nebudu vám tady psát vše, co se dočtete v jeho příběhu už v úterý. Každopádně mě osobně tenhle příběh zase přesvědčil, že naučit běhat se může opravdu každý, i takovéto 127 kilogramové slonbidlo - Karel mi určitě moje výrazy odpustí, protože ani on sám se ve svém článku nešetří.

Víte, já tyhle lidi moc obdivuji, moc si jich vážím a jsem přesvědčen, že si obdiv a úctu zaslouží a že si zaslouží podporu, nejen proto, že se dokázali vzepřít životu, který dosud vedli, že si dokázali uvědomit, že takovýto život nemá valnou cenu, ale hlavně proto, že o tom dokáží i napsat a tak inspirovat druhé!

Být jiným příkladem je totiž někdy dosti ošidné, na to už musíte mít „hroší" kůži. Jednak, abyste nepodlehli přílišné pýše, když vám začnou mnozí blahopřát k tomu, jací jste pašáci, a pak taky proti těm, co vám budou házet klacky pod nohy, protože oni by taky rádi něco takového dokázali, ale jaksi jim chybí ta vaše odvaha, tak vás raděj pomluví, aby vás dostali zase zpět, kde jste byli. Nevím, co je těžším soupeřem. Každopádně toho, kdo oba tyto ataky zvládne se ctí a vyjde z nich jako vítěz, je už těžké v životě porazit. Takový člověk získá velkou moc - moc nad sebou, svými pochybnostmi, svými slabostmi, svým strachem, protože to jsou ti nejsilnější protivníci, které v životě máme a pak už klidně může běžet a jít, kam se mu zlíbí.

Jsem moc šťastný, že se mi do ruky dostal tenhle příběh, protože i když jsem ho sám neprožil, dává mi velkou sílu a za tu sílu bych chtěl Karlovi touto cestou poděkovat.