Neběhejme, nechoďme, nevzpírejme tuny, netrapme se hlady pro čísla

Je fakt, že mi trvalo celých čtyřicet let, než jsem se sám dokázal zcela osvobodit ze zajetí čísel. Tedy rozumějte, počtu kilometrů, které jsem odběhal za den, měsíc, rok, celý život. Je to a bylo to způsobeno i tím, že jedna z nejčastějších otázek, kterou jsem dostával, byla: „Kolik kilometrů jste za život uběhl?" nebo „Kolik kilometrů denně naběháte?" Přitom na počtu naběhaných kilometrů život a ani naše fyzická kondice nestojí.

Přesně tenhle pohled na cokoliv, co v životě děláme, tedy počítání, kolik jsme čeho udělali, bez ohledu na kvalitu a vnitřní prožitek z provedeného, z nás dělá jen OTROKY našich cílů, nebo cílů těch, kteří nám stanovili, kolik čeho musíme udělat, abychom splnili uložené, tedy abychom byli nástroji ke splnění jejich cílů. CÍL se tak stává naší MODLOU a to je špatné, protože cíl je CESTA.

Proto jsem šťastný, že se mi podařilo zbavit se závislosti na číslech, na počtu naběhaných kilometrů, a prostě už si běh jen užívám. Pravda, můžete se zeptat: „Jak tedy poznáš, jak na tom jsi s formou, když nevíš, kolik jsi naběhal?" Na to je jednoduchá odpověď: „Vy snad nepoznáte, jak se cítíte, bez toho, aby vám to někdo řekl?"

Také je ale fakt, že za těch čtyřicet let, co jsem si všechno zapisoval a měřil, jsem se natolik poznal, že dnes už vnitřně poznám, jak na tom právě jsem, co si mohu nebo nemohu v daný den dovolit, ale dokonce to poznám po pár kilometrech i na člověku, který běží vedle mne. Dnes už mě vede ve většině případů má intuice. A souhlasím s Pavlem Novákem, který používá tohoto vnitřního informátora jako svého osobního trenéra, že intuice je náš nejlepší rádce. Aby tomu tak mohlo být, musíme si VĚŘIT. Musíme věřit, že to co nám ŘÍKÁ náš vnitřní hlas, je SPRÁVNĚ.

Je jasné, že se k SEBEDŮVĚŘE musíme proběhat, tedy pokud jde o běhání, nebo prokousat :), pokud jde třeba o naše tělesné proporce. Musíme získat ZKUŠENOSTI. Zkušenosti nemusíme nutně získávat jen prostřednictvím svých osobních ZÁŽITKŮ, ale můžeme je převzít od osobních učitelů. Protože my nemáme už od školních let učitele většinou rádi, tak raději říkáme guruů, přitom je to nemlich to samé.

Naše doba je k nám natolik milostivá, že už nemusíme využívat jen služeb živých učitelů, ale můžeme využít i různých technických vymožeností, které nám, poté co se prokoušeme manuály, zadáme všechna příslušná data o sobě, řeknou - napíší, co máme dělat. Osobně jsem zastáncem spíše těch živých učitelů, i když uznávám, že toho technického mohu kdykoliv odpojit od zdroje a mám pokoj :). Taky co mi bude nějakej budík povídat co mám a nemám dělat, že?

Stejně však, ať tak, či tak, pokud se chcete cítit dobře, nakonec se budete muset začít hýbat a je zcela jedno, zda si každý metr, kilometr, kilogram či minutu budete zapisovat nebo ne.