Děkujeme, odcházíme! Zajímavý nápad, sbalit si kufry a běžet. Nic proti tomu, za první republiky a i dříve za Rakouska Uherska chodili lidé do světa na zkušenou, aby poznali, jak to ve světě chodí, aby poznali, že všude je chleba o dvou kůrkách a nikde do huby pečení holuby sami nelétají. Určitě na to mají nárok i lékaři, akorát by neměli zapomínat na Hippokratovu přísahu a taky proč šli studovat medicínu. Jestli proto, aby se měli v životě dobře, tak je dobře, že odchází, ať prominou, já si stále myslím, že lékařem se stává člověk proto, aby bylo dobře, aby se cítili dobře – zdraví a fit jejich spoluobčané, a když to dělají dobře a se srdcem na dlani, tak se pak budou mít dobře i oni. Svou zkušenost však musí v životě zažít každý z nás, tak jim zamávejme a vyprovoďme je slovy – DĚKUJEME – BĚŽTE …
Pokud tím ale lékaři chtějí říci pacientům:
Zdá se vám stále jako velmi nedůstojné člověka – běhat? V tom případě máme pro vás velmi důležitý vzkaz: NEBĚHEJTE! Počkejte si, až vás život doběhne, až vás doběhne cukrovka, protože přijímáte dlouhodobě v potravě víc energie, než vydáváte. Počkejte si, až vás doběhne infarkt, protože budete tak zaobaleni tukem, že si vaše srdce a vaše tepny řeknou: Máme zapotřebí se s tímhle člověkem mazlit, když on pro sebe neudělá lautr nic a myslí jen na to, kde by si dal jaký hambáč a gambáč! Počkejte, až vám vypoví službu všechny klouby v těle (kyčle, kolena, kotníky), protože si řeknou: Tohle rozhodně nosit nebudu! Počkejte, až nebudete moci udělat ani krok, protože i kdybyste byli schopni do sebe nadýchat desítky litrů vzduchu, tak prostě ani ty nebudou schopny vaše hřmotné a objemné tělo nasytit kyslíkem, a tak si tělo řekne: A dost, ať táhne k šípku, drobeček, když je takový bl…, holt bude mít hezký hrobeček …
tak klobouk dolů před jejich jasnozřivostí :)
