Běžím, proplétám se mezi kapkami deště, které se v hustých provazcích snášejí k zemi. Před očima mi tu a tam přeběhnou chomáčky mlhy. Vybíhám na vrchol Polomu. Scéna jak z katastrofického filmu, suché, pomalu černající pahýly, ještě nedávno obestřené sytě zelenými jehličkami, které naplňovaly okolní vzduch nezaměnitelnou vůní jehličí. Temné mraky nad horou se snaží skrýt ten truchlivý pohled – však marně. Stačí jeden poryv studeného větru a vše je jasně zřetelné – jeden malý brouček tu měl hostinu. Dal si, co hrdlo ráčilo, co na tom, že po něm zbyly ostatním živým tvorům, kteří zabloudí v tato místa, jen černé chmury a oči plačící očistné slzy.
Pod klenbou lesaMiloš Škorpil
Ne, nespletl jsem se, ani jsem z ničeho nic nepřehodil vyhybku svých úvah z truchlivých, k úvahám vzbuzujícím radostné očekávání věcí příštích. Nezlobím se na toho malého broučka, který stejně jako tady na Polomu hodoval i o pár kilometrů dál na Černé hoře a dokonce i v údolí, jímž protéká řeka Vydra. Sbíhám z Polomu k jezeru Laka a zjistím, že i na jeho březích brouček hodoval. Na všech výše popsaných místech mi hlavou proběhnou obrázky, které tu jsou vryty z dob, kdy zde byl silný – zelený les. Ale on tu zase zakrátko bude, jen když nebudeme zasahovat do jeho obnovy. Nemyslím si, že bychom tu měli ty černající pahýly nechat stát. Ne proto, že jsou žírnou půdou pro onoho broučka, to co mohl sežrat už stejně sežral, jde spíše o to, abychom tu nechali přírodu nechat dělat její práci. Aby se zde zakořenily různé druhy stromů, aby si našly samy své místečko na slunci. Jen tak zde bude moci za pár desítek let růst opět les, na nějž bude radost pohledět.
On už se ostatně ten les tady pomalu klube. Pod černými pahýly stromů už je možno spatřit různě vysoké mladé stromky, prostě příroda má jeden ohromný dar – život věčný. Život tu byl, je a bude a úplně postačí, když s ním budeme v přímém kontaktu, budeme ho ctít, budeme s ním soucítit, pak bude bez omezení proudit i našimi tepnami, našimi nervy, bude naplňovat naše smysly a nebude to od nás vyžadovat nic víc než žít v harmonii ducha, těla a mysli. Neboť duch, tělo, mysl, to je vše, co nás obklopuje, co nás naplňuje.
Když běžím, cítím, jak mi v tepnách tepe život, jak mi tepnami proudí život. Když běžím, vnímám, jak mými nervy přichází povely – udělej další krok a další a další a další … Když běžím, vnímám, jak mé tělo se raduje z kontaktu s teplým, vlahým vzduchem. Zrovna tak se ale raduje, když je v kontaktu se vzduchem suchým a mrazivým. Ono se však dokonce raduje, když je spalováno paprsky slunečními. Pohlédnu-li před sebe, vidím to, co vidím a zároveň jako za závojem z mlhy vidím, co chci vidět. Co je skutečné, co je vysněné, co je moje fantazie, co je fata morgana? Co tu bylo dřív? Myšlenka – představa nebo skutečný vjem?
Běžím podmračeným dnem, stružky vody mi protékají úžlabinou pod kostrčí, stékají po mých stehnech a naplňují mé běžecké botky. V tu chvíli je zcela jedno, zda mám na sobě boty s ochranou proti vodě či jen normální adidasky, za chvíli v nich stejně čvachtá. Běžím, protože běh mi přináší radost, protože běh mě naplňuje a to bez ohledu na to, jestli jsem měl před během náladu pod psa, nebo jsem byl happy. Běžím a nepřemýšlím nad tím, že bych se měl někdy zastavit, běžím a už nepřemýšlím o nesmrtelnosti chrousta – pardon, lýkožrouta. Běžím, užívám si každý nádech, užívám si, jak mými plicními sklípky protéká kyslík, jak jimi proudí život. Běžím, nohama hladím jehličí, trávu, brodím se protékajícími stružkami (proč bych se jim vyhýbal, když už mám stejně v botách močál), kloužu po kamenech, přeskakuji padlé kmeny. Běžím a najednou cítím, jak se měním v chomáček páry, která ještě před chvilkou halila mou tvář. Běžím a cítím, jak pronikám do všehomíru a zároveň mě veškerý mír světa naplňuje. Běžím, už nejsem lidskou nickou, už vlastně nejsem nic, už jsem všechno …, už jsem i tím lýkožroutem a uznejte - mít si za zlé, že mám hlad, by byl holý nesmysl …
Ptáte se, kdy se to odehrálo? Odehrává se to denně, stačí mi jen vyjít pod nebeskou báni, odlepit jednu nohu od země, pak odlepit i druhou a běžet a běžet a běžet a vznášet se nad matičkou zemí a můžete mít všechno, co si jen v mysli malujete …, vše, co milujete …, vše, co jste schopni si ve své fantazii představit a vysnít …
