Spartathlon 2007 - díl první

Začnu pěkně odzadu, tedy jak jsem skončil a co jsem při tom zažil. Skončil jsem na 92. km pro překročení stanoveného limitu. Už na předchozím checkpointu jsem věděl, že je pro mě letošní ročník ztracený. Ostatně to jsem věděl někde už na 50 km, ale stále jsem tvrdošíjně odmítal se téhle skutečnosti podřídit.

Viděl, jsem jak jsou Petr s Tomášem nešťastní z toho, že to nejde, že mám problémy a chtěl jsem, aby si závodu co nejvíce užili.

Problémy začaly na 40. km, kdy jsem pocítil řezavou bolest v úponu stehenního svalu, neklamnou předzvěst, že se děje něco nekalého. Namazáním ajurvédskou mastí jsem sice dosáhl toho, že jsem na bolest zapomněl, ale jen proto, že tato mast působí i jako hřejivka. A když si v 34 stupních namažete nohu hřejivkou, pochopíte, že to horko od vysoké pece, které najednou namazanou nohu postihne, jistě přehluší byť sebevětší bolest.

Do 60. km jsem měl vcelku klid. Na 60. km mast přestala působit a k levému stehnu se začalo ozývat i pravé koleno. Kombinace k nezaplacení. Můj krok tomu také odpovídal, prostě kulhající kůň. Jsem totiž zrozen ve znamení koně. :)

Dal jsem si cíl doběhnout na 80. km - do Korintu, kde je první velká občerstvovačka a masáž. Na 70. km mě přepadl nával smíchu. Uvědomil jsem si, že si nemám na co stěžovat. Doma se mnou trpí nejlepší žena, jakou si muž může přát, po cestě mne doprovázejí skvělí přátelé, dostávám nekonečnou podporu od spousty lidí z celé republiky. Belhám se, chvíli se směju jak blázen, chvíli brečím štěstím. Každopádně tento stav ve mně vyvolává eufórii, uvolňuje adrenalin a já dosahuji časového limitu jako jeden z posledních. Probíhám checkpointem s gestem vítěze a také se tak v tu chvíli cítím.

Vrhám se do drápů prvního maséra. Moc se se mnou nemazlí. Ztvrdliny na mých svalech drtí železnou pěstí. Svíjím se pod jeho rukama, ale říkám si: drž, má-li ti ještě něco pomoci, tak jedině takováto masáž. Po ní chci vstát, křeč v lýtku je ale proti. Masér mne chytne za nohu a pomáhá křeč uvolnit. Vstávám, beru do rukou misku s rýží a trochou zeleniny, piju asi pátou kolu a směřuji k výběhu, aby mne pustili ještě na další pouť.

Přibíhám na další kontrolu. Vidím, že mám ztrátu 10 minut na limit. Jsou na mne však hodní a stejně tak jako pár lidiček za mnou mne pouštějí dál. Na další kontrole zjišťuji, že se odstup od požadovaného času ještě o pár minutek zvýšil. Zkouším ještě běžet, ale nohy najednou říkají: „konec kámo, dneska už jsi svou porci vybral, možná zítra, ale dneska už s námi nepočítej."

Vím, že nemá cenu proti nim dál jít, už takhle jsem překročil hranice naší dohody, která říká, že budeme vzájemně spolupracovat a nepůjdeme proti sobě.

Kupodivu necítím smutek, v duchu si říkám: „Nač bych si stěžoval? Kolik lidí se může postavit na start tohoto závodu? Kolik lidí má takové skvělé přátele? Kolik lidí má ženu, která vás podrží, když to nejvíc potřebujete? Volám ji, užívám si jejího hlasu, v němž je slyšet trochu smutek, že jsem si nesplnil svůj sen. Je však slyšet i radost, že jsem v pořádku. Stejně ví, že do toho příště půjdu znova a že zase bude stát při mě. Užívám si poslední kilometry pod žhnoucím řeckým sluncem.

Přicházím na kontrolu. Už na mně čekají, podávají protokol o ukončení mého snažení, berou startovní číslo.

Nastupuji do sběrného autobusu a odjíždím ke svým přátelům, kteří na mně čekají na další kontrole. Myji se v kýblu, na stolku zapomínám hodinky, ale to už je další historie, o níž příště.

Dávám si latte a Mythos - výborné řecké pivo.

Odjíždíme do campu. Dávám si sprchu, grilovanou sépii s chlebem a pivo. Uléhám na lehátko na mořskou pláž. Měsíc je v úplňku a nebe plné hvězd. Myslím si na své, na tu svou a za šplouchání mořských vln usínám.

Více mých článků naleznete na serveru www.behej.com.