S úsměvem pro Paraple

Je 11.45, když pořídíme první foto z našeho výletu, zamáváme Buldokovi a ve čtyřech (Petr, Jirka, Jirka a já) zvolna odlepujeme nohy z parkoviště u Drážďanského viaduktu. Propleteme se přes několik křižovatek a dostáváme se na stezku, spojující Drážďany s Prahou.

Miloš Škorpil Je nádherné dopoledne. Po levé straně ubíhají vody Labe k Severnímu moři, zatímco naše čtveřice si to vesele šmajdá ku Praze. Proti nám co chvíli potkáme někoho s nazutými běhnami či inlajny. Dá se říci, že zdravý životní styl už do Německa rozhodně dorazil.

Běžíme po nábřeží, míjíme burzu, která připomene doby, kdy jsme chodili na Letenskou pláň shánět vinylové desky, džínsy či jiné vymoženosti západního světa, které u nás nebylo možno běžně dostat. Vždy si při těchto výbězích uvědomím, jak je to skvělé, že si můžu jít zaběhat odkud chci, kam chci, aniž by mi to někdo povoloval.

První zastávka. Buldok je tam, kde má být, rozplývá se, jak skvěle by se daly balit holky na mého Dráčka. Ještě, že nezná německou řeč, asi bychom byli brzo bez doprovodu. Jinak bych ho nejraději zabil, to když mi povídá, jak tam dal za tři a do kopce to rozjel na 150, vypnul rádio a poslouchal jak to pěkně řve. Řvát na něj nemůžu, kdo by nás pak zajišťoval?

Na dalším domluveném místě však Buldoka nět. Volám mu, dozvídám se, že se tak nechal unést zvukem motoru, že Pirnu přejel a čeká na nás někde u vody. Dobrá zpráva je, že čeká, horší je, že ani on ani my nevíme kde. Nezbývá nám než běžet a doufat, že se někde naše cesty zase protnou.

Běžíme, běžíme, rádi už bychom něco pojedli a popili a Buldok pořád nikde. Zastavíme se u jednoho občerstvení. Naštěstí Jirka Stejskal u sebe má nějaká eura a tak si můžeme dopřát pivo, až posléze zjišťuje hlavně Petr, že mělo poněkud více stupňů, a vinnou klobásu. Petr coby vegetarián klobásu nedal a pak ještě dlooooooooouho trpěl hladem.

Dobíháme do dalšího městečka a Buldok stále nikde. Znervózňuji a volám, bych se dozvěděl, kde je. Říká nějaký název, který v mapě nemůžeme najít, ale pak přeci jenom nalezneme. Je za námi a to dosti daleko. Než bychom čekali, běžíme raději dál a domluvíme se, že se setkáme v Konigsteinu. Jsme tam chvilku před ním. Za sebou máme 42 kilometrů, takže chudák Petr neměl kromě toho jednoho piva a nějaké vody ze svých lahviček 27 km žádné občerstvení. Není divu, že mu pak v Ústí nad Labem ztuhly nohy.

Vyfotíme se u startu maratonu, na nějž se zítra postaví běžci s cílem doběhnout naopak do Drážďan. Další zastávka je naproti Bad Schandau a pak už si to šineme k vlasti. Máme sice domluveno, že na nás Buldok počká ještě v Shoně, ale když tam není, už nás to nevzrušuje. Překračujeme hranice. Kousek po jejich překročení mi shůry přijde zpráva, kam se vydat příště.

Zírám na tabuli, na níž se skví nápis: „Cyklistická stezka Hamburk - Praha - Vídeň". Tak je to jasný. Příště to běžíme až z Hamburku, v Praze si chvíli lehneme a pak si ještě vyklušeme do Vídně.

Jsme v Dolních Žlebech. Jirka Stejskal tu končí, tak si může dát gulášek, Jirka Krejčí dává palačinky a já s Petrem a Romanem, který se tady k nám přidává, aby nás doprovázel až do konce na kole, si dáváme ovocné knedlíky. Pivo samo sebou nesmí chybět a nezbytné kafe taky ne. Bohužel zde umí jen turka, protože paní neovládá presovač.

Mezi tím, než nám vše přinesou, zjišťuji, kde máme Buldoka. V mobilu se ozve: „Jedu po žlutý, pak to vezmu na červenou a jestli se vyhnu tomu bagru před sebou, tak možná někam dojedu!!!" „Proboha, kde jseš?", vypadne ze mě. „No tam kam jste chtěli, abych přijel, žádná silnice nevede a tak to beru lesem po turistické značce". Pomalu se loučím s Drakem a dávám Buldokovi čelem vzad.

Navádím Buldoka na cíl a věřím, že ho snad ještě někdy uvidíme. Za půl hodinky se k nám přeplaví přívozem.

Pomalu se blíží soumrak. Teplota lehce klesá a tak si na sebe bereme více svršků. Zatímco Jirka Stejskal odjíždí s Buldokem do Děčína, vyrážíme na další cestu.

Na kraji Děčína vidíme značku: „Praha 160 km". No vida, to se nám to pěkně krátí.

Rychle padá tma. Roman jede vedle nás a osvětluje naší cestu. V malém Březně vychází z hospody nějakej týpek a ptá se: „Kam běžíš?". Po mé odpovědi „Do Prahy" mu zacuká v obličeji a když pak na stejný dotaz dostane od Petra stejnou odpověď, prohodí: „Jdi do pr....". Jako by bylo něco špatného na tom, běžet do Prahy?

Ve Velkém Březně se k nám připojuje Petr Kostovič. Pořídí pár fotografii a plní funkci spoluběžce a reportéra behej.com, respektive behy.cz v jedné osobě. Na pumpě v Ústí nad Labem dáme kafe a dále už pokračujeme do Prahy jen s Jirkou. Petr Kostovič běží ještě chvilku s námi, ale Petr Syblík si jde na chvíli odpočinout do auta. Ta dlouhá doba bez přísunu energie si vybírá svou daň.

Za Ústím už běžíme sami. Roman občas přeruší noční ticho a cesta pod nohama vesele ubíhá. Míjíme Branou, Sebuzín. Máme dost rovin, tak odbočujeme na Kamýk a za chvilku už jsme v Litoměřicích. Buldok staví co chvíli, takže kontakt s ním je perfektní. To nás trošku ukolébá, takže při sjezdu do Litoměřic ho propouštíme s tím, že se sejdeme na náměstí. Zatímco my jsme tam během několika minut, Buldok nikde. Bohužel nenašel směrovku „Centrum" a vydal se směr Česká Lípa. Problém je v tom, že můj mobil se dobíjí v autě a Roman na něj nemá číslo! Petr, který spí, má jak na potvoru mobil pro jistotu vypnutý. Roman mu na něj přesto posílá zprávu, že běžíme do Terezína. Tam se pak u pumpy rozhodujeme Romana vyslat na kole zpět a my jdeme zatím dovnitř, na kafe, obloženou housku a pivo.

Jsou čtyři ráno. Padá na nás únava. Venku jsou dva stupně. Kdo by v tom běhal? Za chvíli je Roman zpět a dokonce s Buldokem. Uf.

Běžíme dál. Pomalu se začíná rozednívat. Ptáci zpívají a sluníčko začíná ohřívat okolní vzduch. Roman nám oznamuje každý kopec, který má přijít, což mu posléze zakazuji. Nemám rád, když dopředu vím, co mě na cestě čeká.

V Nové Vsi se Petr probírá a přidává se znovu k nám. Vyběhne křepce, jak kdyby ho někdo polil živou vodou. Jirka se ho chytá jako stín a u mne zatím začíná menší krize. Volá mi pár lidiček, kde jsme, kdy budeme v Kralupech a tak než vyřídím telefonáty a trošku se seberu, jsou všichni včetně Romana a Buldoka v čudu. Vím jen povšechně, kudy dál. Volám Romanovi, ten říká, že trošku zamudrovali, že mám běžet někam jinam. Tak tam běžím. Dostávám se na jinou silnici. Někdo na mne troubí. A hele, Buldok! Vezmu si kus sýra, sladký už nemůžu ani vidět, zapiji to colou a běžím dál.

Vím, že v Kralupech je cílem nějaká oblíbená Petrova restaurace. Vím, že je někde v západní části Kralup, ale nevím kde. Takže, když mě Buldok navede po silnici okolo zámku v Nelahozevsi nahoru do kopce, nereptám, ale zdá se mi divné, že cesta a kratší vede kolem vody. Vydupu kopec, abych zjistil, že jsem si přidal dva kiláčky, o tom krpálu ani nemluvě.

No, moc příjemný jsem nebyl. Restauračka má zavřeno. Jdeme tedy na čínu. Hlavně, že je to teplé jídlo. Postupně doráží Mirek Votava se synem, Jakub, Vašek Dvořák a Mirek Skuhrovec s Vláďou Černým. Po obědě se vydáváme na závěrečné kilometry. V Řeži se k nám přidává Petra Černá z Paraplete a jsme komplet.

Po dvaceti osmi hodinách a 198 km dobíháme k lávce v Troji. Uděláme závěrečné foto a je konec.

Do ZOO a ze ZOO proudí davy lidí, jiní se tu prohánějí na kole či inlajnech, vypadá to tu stejně jako na počátku naší cesty v Drážďanech. Mohlo by se zdát, že se zastavil čas a že se vlastně vůbec, ale vůbec nic za těch dvacet osm hodin nezměnilo. Pro nás se však změnilo hodně. Viděli jsme krásnou přírodu, rozzářené tváře lidiček, které jsme cestou potkávali a možná i něco dobrého udělali pro lidičky, kteří jsou nuceni vyhledat pomoc v centru PARAPLE....