Cesta z Prahy byla deštivá, a pohled na promočenou louku u chaty, studený rybník před ní, člověka příliš nerozehřál. Stačilo však, aby dorazili první hosté a zima byla pryč. Za chvíli už po ní nebylo ani památky a osmnáct odvážných se mohlo těšit na dny příští, zvláště pak, když se večer na obloze vyhoupli hvězdy.
Ráno nás přivítalo sice chladem, ale slunce se už plácalo na obloze a slibovalo krásnou podívanou. Měli jsme v plánu běžet na Babí horu a tady se rozdělit do dvou skupinek s tím, že ta vytrvalejší se vydá na Javořici, a druhá to vezme zpět a pak to stočí okolo lesa na Hradisko. U Sumrakovského lomu jsem ale ostatní přesvědčil, že když je tak krásně, tak by byla škoda nechat si ujít jedinečnou příležitost pokochat se výhledy na Vysočinu a Novohradské hory, Hradisko si necháme na neděli a kdo bude chtít, tak se bude moci vrátit trošku dřív a nebude muset šplhat až na vrchol.
Vymyšlené to bylo skvěle, akorát že ti, kteří se pak vraceli dřív, si sebou nevzali mapu, což já ani Franta Holý - trasér, jsme netušili. Navíc si cestu zpět nepamatovali a nakonec do Chytrova dorazili dost dlouho po nás. No ale zase poznali další krásy okolí. Nejvíc naběhal Buldok, který si tak už z Vysočiny odvezl bezmála uběhnutý první maraton. Když jsme ho po nějaké době objevili deset kilometrů od základny, slintal blahem jako opravdový buldok :).
Všichni jsme si ale užili krásné dopoledne a pak s chutí snědli, co nám dali na talíř.
V neděli už nám svatý Petr tolik nepřál. Pršelo, ale ani to většinu z nás neodradilo od toho, abychom se ještě jednou proběhli. Tentokrát jsme se ale rovnou rozdělili na dvě skupinky. Franta si vzal tu, která se nechtěla trmácet přes hory a doly lesními cestami, a druhá skupina se vydala dobýt Hradisko. Po cestě se mi podařilo zahlédnout krásného muflona, bohužel odmítl se nechat zvěčnit. Pak ostatní odmítli zapózovat mi v kančím rochništi. To mi však nijak nevadilo. Jak já, tak i ostatní jsme si těch deset kilometrů nahoru, dolu, nahoru, dolu, nahoru, dolu skvěle užili a nakonec si vyběhli i na to Hradisko.
Sice je to jen skála na kopci, ale v tom deštivém dni měla obzvláštní kouzlo. To kouzlo umocňovaly staré duby, které jí chrání a mírný opar, který se nad ním snášel. Sílu, hloubku a moudrost tohoto místa snad musí cítit každý, kdo na něj vstoupí. Aby však na vás začalo působit, je třeba zde chvíli pobýt sám.
Takže až zavítáte na Javořickou vrchovinu a patříte-li mezi ty, kteří mají rádi tajemno, věří v sílu přírody a matky země, vydejte se na Hradisko. Dny, kdy se z oblohy snáší déšť, jsou pro to nejlepší, protože to jen málo duší zavítá na toto opuštěné místo, a vy si zde budete moci sami a nerušeně uspořádat své myšlenky a budete odměněni klidem a mírem ve své duši.
Každopádně víkend, který jsem strávil ve společnosti stejně „postižených" lidiček, byl skvělý a osobně se už těším na ten další za měsíc, tentokrát v okolí SOOSu a Františkových lázní v Západních Čechách.
