Jak jsem se zas neutopil

Je to hodně troufalé psát si článek o tom, jak jsem se stal Dřevákem, před tím, než se tak stane. Ne že bych nebyl dřevák už teď. Všimněte si rozdílu v D a d. Velkým Dřevákem je totiž míněn Dřevěný muž, který se koná v okolí Jesenické přehrady, v Chebu. Dřevák proto, že se to startuje v obci Dřevěnice, kde se skáče do vody a pak stylem plav, jak umíš, v mém případě neumíš, 800 m na druhou stranu přehrady. Tam osedlat ocelového oře o dvou kolech a dostat se s ním okolo přehrady zpátky po 26 km na místo startu do Dřevčice a tady pak odkroužit dva 4 km okruhy, aby se konečně člověk stal zasloužilým Dřevákem.

Miloš Škorpil

No bude to určitě děsná prča, jak by řekla Dana, ale jen pro ty, co se na to dívají zpovzdálí. Pro mě to bude přímo křest ohněm, teda spíš vodou, ale stejně mi bude v té vodě pěkně kouřit koudel u pr…, protože veškerá má plavecká příprava se zakládá na tom, že jsem vloni, ano čtete dobře, vloni uplaval v přípravě na Dřeváka (nakonec mě od jeho absolvování zachránil telefonát od Štěpána Škorpila, abych s ním spolukomentoval maraton na MS v Berlíně) 2x 800 m přes jeden blízký rybník. Od té doby nic. Takže do vody polezu skutečně jako panic, tedy nepolíben. Doufám, že mě Bůh natolik miluje, že mi pomůže se na druhou stranu přeplavit. Slibuji mu za to, že se určitě dobře pobaví. Tolik stylů, co já tam zítra předvedu, určitě v životě neviděl. Určitě nevynechám ouško, čubičku, prsa a znak. Znak je můj nejoblíbenější styl, protože při něm alespoň nevidím, kam plavu, je to stejné, jako když je před člověkem děsně dlouhá rovina a vy vidíte, že i za hodinu se vám bude naskýtat stejný pohled.

Na kole je to lepší, na tom jsem letos už najezdil 300 km, tak to bude fofr :). Běh by měl být relativně sranda, ale co já vím, co se mnou udělá to plavání a kolo? No ale jestliže čtete to, co jsem napsal až dosud, tak je jasné, že jsem to přežil, takže teď si přečtěte, jak to skutečně proběhlo.

Ještě se tomu dá zabránit

S Vládíkem jsme domluveni, že naložíme kola a odjedeme za Zdeňkem v 7 hodin ráno. Je 6:55, soukám do sebe poslední lžíci müsli, když na mě Vládík zvoní. „Sakra, vždyť mám ještě 5 minut“, mručim, „Jedeš?“ ptá se Vládík, ještě stále to mohu odvolat. „Jedu“, padá definitivní rozhodnutí. Dojedeme na místo prezentace – parkoviště pod kostelem sv. Mikuláše, zaplatím 2 kila, na ruku mi vytetují fixou číslo 85 a mám to. Naložíme kola na náklaďák a jedeme ještě domů. Dám kafe, chvíli ještě dobaluju na cestu na Šumavu. V 9 hodin odjíždíme na start. Jdeme se podívat na vodu. Je  mokrá a studená (má 19 stupňů). Kolem se začínají objevovat neopreňáci, jeden vypadá jak lední medvěd. Světle šedý neopren, tlustej tak na půl palce a pod tím ještě tričko, navíc natahuje čepičku, aby se mu nezachadil ani mozek. To já nemám ani brýle. Prostě paní radová na plovárně :).

Start

Je za dvě minuty 10, lezeme do vody. Nechávám si úctyhodný odstup, přeci se nebudu honit s těmi nabušenými plavci. Zazní výstřel, voda přede mnou se začíná vařit. Pomalu se osměluji, nořím se do vody a plynulými – pomalými tempy se začínám rozplavávat směrem, kde tuším bójky vyznačující trať. Ohlédnu se za sebe a vidím, že nejsem úplně poslední. spočítám asi 5 hlav. Dvě vykukují vedle mě. Začíná se dostavovat závodnický duch. Jedna hlava nalevo ode mě se mi totiž začíná mírně vzdalovat. Zkusím pár temp kraulem (teda já tomu říkám kraul) a mám ji. Přecházím do znaku a zase mi mizí. Zkusím tedy ouško a poznenáhlu se k hlavě před sebou začínám přibližovat. Pravá ruka hrabe hluboko pode mnou, levá jen lehce přihrabuje a udržuje hlavu nad vodou. Každým tempem je mé ouško dokonalejší, než vylezu z vody nemá chybu. Vyhrabu se z vody, najdu kolo, obuju se, nasadím přilbu a vyrážím na cyklistickou část. Hodinky ukazují 30 minut po startu.

Kolo

Trať vede nejdříve do mírného kopce, tělo je z vody ještě trošku ztuhlé, ale závodnický duch už mě opanoval. Přede mnou, tak 500 m, jede dvojice jezdců. Šlapu, co to jde a někde na 10 km je sjíždím. V tu chvíli si však kolem mě přežene jedna silnička. Já se hrabu na horákovi. Nevadí, silničku v příštím kopci zase mám, ale pak následuje táhlý a prudký sjezd, zatím co já brzdím, tak silnička mizí v dáli. Jedu si dál svým usilovným tempem a do cíle ještě předjedu jednu cyklistku. Seskakuji z kola, mířím do depa, odhazuji kolo. Neztrácím čas nějakým převlékáním, běžím v čem jsem přijel, tedy v plavkách, triku a maratonkách. Vybíhám na trať, bohužel v protisměru. Musím se vrátit do depa a pak  to zkusit znovu.

Běh a cíl

Nohy jsou zprvu trošku péroidní, ale asi jako by to péro bylo už moc unavený a tuhý. Po kilometru se to ale srovná a najednou se přede mnou objevuje dlouhý had běžců. Začínám předbíhat. V protisměru míjím Vládíka, má asi 3 km náskok, za chvíli po něm míjím Zdeňka. Berou ho křeče. Makám dál, první otáčka, na ruce mi přibývá razítko, coby symbol toho, že jsem doběhl až na otáčku. Běžím, běžím a jsem v půlce. Tady zase málem zakufruju. Řvou na vlevo, vlevo, tak běžím vlevo – do cíle, měl jsem to však otočit. Vlevo totiž znamenalo toč to, toč to :). Dám ještě jedno kolečko a dosahuji cíle. Hodinky ukazují hodinu 56 od startu. Super, splnil jsem oba cíle. NEUTOPIL jsem se a ještě to dal celé pod 2 hodiny! Pak mi dokonce zavolal Zdeněk, že jsem obsadil 100. místo ze 134 závodníků.Super! To prostě nemělo chybu. Příště plavu zas, ale dám si alespoň jednu plaveckou zkoušku, než do té vody vlezu, abych oživil ouško. Neopréňáci, těšte se!