Žijeme snad, abychom hubli do plavek?

Každý rok je to stejné. Sotva se přiblíží jaro a sluneční paprsky začnou mít sílu, jako by se v redaktorech a redaktorkách časopisů pro ženy, ale nejen jich, probudil syndrom plavek a jak se do nich vejít.

Je zcela jedno, zda se do nich budeme dostávat pomocí nějaké zaručené diety, která nám umožní během měsíce odřezat ze svých špeků deset a více kilogramů, nebo nějakého nového „výmyslu" odtučňovacího průmyslu ve formě pásu, který si bude vesele poskakovat po našem tukovém polštáři, zatímco my si budeme s chutí dopřávat chipsy, játrové paštičky, grilované klobásky, vepřové gulášky a to vše zalévat lahodným mokem.

Nic proti játrové paštičce a vepřovému gulášku - neládujeme-li se jím v pozdních nočních hodinách, ani nic proti lahodnému moku, nepijeme-li ho po hektolitrech, ale ty odtučňovací nesmysly, které udělají všechnu práci za nás, už jsou přece jenom i na mou bujnou fantazii moc.

Přemýšlel jsem nad tím, jak je možné, že každý rok, a že už je to hezkých pár desítek roků, lidé na tenhle trik skáčí jak myška na ementál nastražený v pastičce. Možná je to proto, že se necháváme rádi lákat na „snadné a jednoduché a hlavně zaručené a prověřené cesty". Ty uvozovky volím zcela záměrně, protože je fakt, že všechny ty zaručené rady jsou za všechny ty roky zcela jistě miliónkrát vyzkoušené a prověřené. Ale fungují?

Já bych řekl, že ne. Alespoň ne ty, které vás lákají na to, že jednou provždy a natrvalo zhubnete. Protože, kdyby tomu tak skutečně bylo, proč by pak tolik lidí na světě stále znovu a znovu s úderem jara zase zatoužilo zhubnout do plavek?

Dokud nepochopíme jeden fakt, že základ není v dietách nebo strojích či přístrojích, které udělají všechnu práci za nás, a nezměníme svůj životní styl, pak si nezasloužíme než to, že se necháme každoročně oblbovat těmito články.

Ostatně vždy máme volbu cesty snadné - vedoucí k cíli, nebo komplikované, která nás od našeho cíle neustále vzdaluje. Přestože takové rozhodnutí vždy „bolí", je to bohužel jen na nás.

Snadnost cesty, vedoucí sice pomalu, ale neomylně k cíli, spočívá v tom, že od daného okamžiku začneme aktivně něco se svým tělem konat. I kdyby to „něco" bylo třeba jen to, že místo výtahem začneme chodit všude po schodech, že si necháme ujet autobus či tramvaj a dvě stanice se projdeme a co nejvíc se budeme pohybovat po venku, přestaneme se zavírat v našich betonových jeskyních, kam nemůže slunce a kde nás zaručeně neofoukne větřík, neskropí déšť a kde zkrátka je tak bezpečno, ale energii abys tady pohledal...

Popřemýšlejte o tom, až se vydáte na jarní procházku, vždyť vrátit se k těm zaručeným dietám a receptům můžete vždycky :).

Přeji vám, aby vaše rozhodnutí vedlo vždy k cíli.