Na podporu toho, co tu povídáme, by mohla postačit malá návštěva do knížky Dana Millmana - Sokrates:
Byl jednou jeden samuraj. Ten, jelikož „vlastnil" životy svých poddaných, se nerozpakoval kohokoliv z nich připravit o život.
Ale jednoho dne, když tento samuraj zase kohosi zabil a právě si vyčistil meč od krve a zasekl ho zpět do pochvy, začalo ho trápit pomyšlení, že bohové možná jeho činy neschvalují a pošlou ho do říše pekelné. Zatoužil se dozvědět o věčnosti, a navštívil proto skrovnou poustku zenového mistra jménem Kanzaki.
Samuraj zdvořile odložil svůj meč katanu, ostrý jak břitva, hluboce se uklonil a řekl: „Pověz mi prosím o nebi a pekle!"
Mistr Kanzaki se na mladého samuraje upřeně zahleděl a usmál se. Pak se začal smát stále víc a víc, jako by samuraj pronesl něco šprýmovného. Kanzaki ukázal na popletený výraz na samurajově tváři, pak tím prstem zahrozil a s hlasitým smíchem řekl: „I ty jeden hlupáku nevzdělaná! Ty si troufáš ptát se mne, moudrého mistra, na nebe a peklo? Nemarni můj čas, ty pitomče! Jsi příliš tupý, než abys takové věci mohl chápat!"
Samurajovi se začala vařit krev v žilách. Kdyby to tak byl někdo jiný! Už samo takové gesto by stačilo, aby ho zabil. A teď se navzdory těm urážkám snaží ovládnout.
Mistr Kanzaki ještě neskončil. Nedbale prohodil: „Je nabíledni, že mezi tvými předky se nenašel ani jeden, který by měl mozek v hlavě. Celý ten váš slavný rod je banda hulvátů a pošetilců, co nerozumí jedinému slovu ..."
Samuraje se zmocnila vražedná zuřivost. Popadl katanu, vyskočil a zvedl meč, aby zenovému mistrovi uťal hlavu.
A právě v tu chvíli mistr Kanzaki ukázal na samuraje a klidně řekl: „Takhle se otvírají brány pekla."
Samuraj strnul. V tom okamžiku jeho mysl osvítilo světlo a on porozuměl, co je podstatou pekla: peklo není místo, kam by se mohl dostat, ale místo, jež člověk nosí v sobě. Padl na kolena, položil meč vedle sebe a hluboce se svému učiteli poklonil: „Mistře, má vděčnost za poučení, které jsi mi poskytl, nezná hranic. Děkuji ti. Děkuji ti nastokrát!"
Zenový mistr Kanzaki se jen usmál, znovu na něho ukázal a pravil: „Takhle se otvírají brány nebes."
Příští rok většina předpovědí naznačuje, že se budeme muset zase o sebe postarat sami. Je to možná na první pohled kruté, ale je to tak dobře, jinak bychom v našem vývoji nemohli postoupit dopředu. Vězte ale, že není nic lepšího než vědomí, že si za vše můžeme sami. Víte co nám odpadne výmluv :).
Přejeme vám i sobě, tedy nám všem, aby ten příští rok:
• byl takový, o jakém sníme
• svítilo sluníčko, zpívali ptáci, poletovali motýli, louky a záhony kvetly, voněly kytky, tráva i vřes
• přinesl plno dobrých zpráv, krásných knížek, písní i melodií
• jsme potkali spoustu krásných a milých holek i kluků, mužů i žen, dědečků i babiček - protože každé setkáni s ČLOVĚKEM je DAR
• občas sprchlo, zablesklo se a uhodil hrom, zafoukal vítr, mrzlo až praštělo a pod nohama nám křupal krásný bílý sníh
• potoky, řeky i moře byly plné krásných ryb a vší té havěti, co v nich plave
• prostě každému nadělil, co se mu líbí.
A ještě nám přejeme, abychom dokázali tolerovat svou jinakost.
Mějme krásný rok 2009 a UDĚLEJME SI v něm RAJ NA ZEMI
Miloš a Dana